schodiště

2011 - 2012

Schodiště jako meziprostor /meziexistence/ při přechodu dimenzí.

Schodiště pro schodiště samo. Tedy schodiště bez konečného či vstupního bodu. Ojedinělý úkaz zesilující význam schodiště jako  prostředku k skoku do vyšší/jiné dimenze právě absencí či znemožněností interakce s onou rovinou. Schodiště se tak stává jakýmsi artefaktem umožňujícím právě opak své funkce / přesun z místa na místo za nějakým účelem /. Právě takové schodiště je jedinou možností k oproštění se od idei schodiště jako pouhého prostředku.

Slepé schody intenzifikují vjem postupného překonávání jednotlivých kvant v obou směrech funkce. Zároveň jsou si určitým protikladem k sobě samy - vždy stoupají a klesají / popřípadě klesají a stoupají / zároveň. Kvantovými skoky se tak dostáváme tam a zase také zpět do výchozího bodu. Neboť jiné cesty není.

Tento paradox nám v důsledku umožňuje přechod mezi paralelními realitami výchozí dimenze - okamžik kdy stojím před schody a okamžik kdy před nimi stojím opět s odstupem pro realizaci schodového skoku je identický avšak pozměněný v časové rovině.

Schody s koncem ale bez začátku, schody se začátkem, ale bez konce. Není to právě ona zdánlivá disfunkčnost slepého schodiště, která nám dovolí plně vnímat esenci jakéhokoliv dalšího? Není právě nedostatek slepých cest sám cestou vedoucí k nevnímavosti procesu jako takového. Přítomnost portálů, které nikam nevedou, popřípadě vedou zpět na své výchozí místo je nezbytná k rozvíjení vnímání průchodu portálem jako takovým - k rozšíření vnímavosti v momentě kdy se na schodišti nacházíme ať už ve směru nahoru či dolů.